Bohéma je nový český seriál České televize a režiséra Roberta Sedláčka o osudech filmových hvězd první republiky za druhé světové války a po ní, přesněji mezi léty 1938 - 1953.
Seriál Bohéma naleznete v programovm schématu ČT1 od 15.ledna 2017 vždy v neděli ve 20:00.
Je 22. srpna 1968 a Arnošt Žák (Michal Balcar/Ondřej Pavelka), dlouholetý barrandovský scenárista a dramaturg, vypráví dceři o svém životě a lidech, které potkal. Jeho příběh začíná v září 1938, kdy se zamiloval do pražské Němky, herečky Lili Krallové (Judit Bárdos). Ta je – na rozdíl od ostatních postav, které v rámci Bohémy vycházejí ze skutečných předobrazů filmových ikon – zcela fiktivní kombinací několika protektorátních hvězd.
Jejich pověst je předchází. Znají je dokonce i ti, kteří se narodili dávno poté, co se jejich kosti proměnily v prach. Řeč je o prvorepublikových hereckých hvězdách, mezi které patří například Vlasta Burian, Jaroslav Marvan nebo Oldřich Nový. O hvězdách, které dosáhly vrcholu, mnozí je však vnímají tak trochu neuchopitelně. A právě o jejich životě pojednává nový seriál České televize Bohéma.
Bylo jednou jedno studio na Barrandově, kterým prošly dějiny. Patřilo k vůbec nejmodernějším v celé Evropě. Ve filmech, které se tam natáčely, hráli velikáni z Národního divadla, komici, krasavice, lamači srdcí. Občas se jelo natáčet do exteriéru a často se vyráželo do barů, chodilo do kina nebo konspirovalo v bytech. Ale studio, to byl opravdový domov. Kdo sem zapadl, tomu se nemohlo nic stát – anebo to aspoň tak vypadalo a dlouho si to všichni mysleli. Jenže pak přišlo osvobození následované znárodněním filmu a studio patřilo lidu. Ale hercům šlo i nadále hlavně o filmové role...
Hitler a Goebbels zbožňovali film a věděli, že pro masy pracujících ve válečné výrobě je kino důležité jako chleba a mnohdy snad i nahradí svobodu. Předpokládali, že na tomto se s českými filmaři shodnou, a nemýlili se: komedie a romance se slavnými českými herci se točily skoro až do konce války jako na běžícím pásu.
Němci založili společnost Pragfilm, která pohltila bývalé AB Barrandov. Investovali do vybavení ateliérů a zaměstnávali dvě tisícovky převážně českých lidí s cílem natáčet německé i české filmy. Díky tomu na tom byla poválečná znárodněná kinematografie skvěle. České filmy pomáhaly udržet v protektorátu klid a pořádek, konstatovali nacisté. A zároveň udržovali národní povědomí, konstatovali Češi. A tak byli všichni spokojení a ruka ruku myla: diváci v kině zapomínali na drsnou skutečnost, producenti vydělávali a filmaři díky šlapající výrobě nemuseli na práce do Německa.
Tito všichni nebyli vidět. Vidět ale byli herci, jejichž popularita za protektorátu vyletěla jako kometa. Jenže se neobešla bez společenských styků s nacisty, a tak většina českých hvězd stála po válce před lidovým soudem pro kolaboraci. Motivem obvinění byla často jen závist a špatné svědomí právě těch diváků, kteří hvězdám krátce předtím nadšeně tleskali. Někteří byli očištěni, ale většině to stejně nepomohlo. A byli takoví, kteří klidně zradili kohokoliv a prohlásili cokoliv. Jen aby mohli hrát dál – i za komunistů. Prostě vklouzli z jedné kolaborace do jiné.